Koně a vše o nich

Žije hlavně v Mongolsku, severovýchodní Číně a v Tibetu. Vzhled, kostra i zuby vykazují shodné znaky s divokým koněm Převalského. Je to kočovnický kůň, otužilý, skromný a odolný. Zevnějšek je nevyrovnaný, rozlišuje se několik místních typů, z nihž některé jsou ovlivněny jinými plemeny. Proslulé jsou například wučumusin, hailar, saňo, sanpei nebo ili. Mongolský kůň je poměrně nízký, a proto se někdy označuje jako pony: výška kolísá od 129cm do 145cm, obvod hrudi je kolem 150cm, holeň kolem 17cm. Hlava je těžká, dost široká, hrubá, s klabonosem. Kohoutek je nízký, hruď hluboká, trup robusní, nohy nápadně krátké; zadní mají často sblížená hlezna. Srst je husoutá, v zimě dlouhá, ocas a hříva jsou velmi bohaté, také kštice je dlouhá a na lících jsou výrazné licousy, na nohách často rousy. Oči jsou malé, uši krátké, tlusté, kulatá kopyta jsou velmi tvrdá. Zbarvení je rozmanité- šedé, plavé, bílé, hnědé, ryzé i černé. Nejmenší mongolští koně žijí v poušti Gobi, největší jsou ili ze severozápadního Džungarska, křížení s ruskými plemeny (kolem 150 cm). Nejušlechtilejší je wučumusin ze severního Mongolska, chovaný na bohatých travnatých pastvinách. Mongolský kůň je všestranný. Slouží jako soumar, nosič i jezdecký kůň, ale poskytuje i hojnost mléka a maso. Klisny se dojí asi 3 měsíce po narození hříběte. Z mléka se vyrábějí kvašený nápoj kumys a sýry. Vytrvalý mongolský koník se zapsal do dějin v době mongolských nájezdů. Patří k nejstarším plemenům, ale přesto se příliš nemění a uchovává si znaky divokých předků.